Vyberte stránku

Když jsem poprvé přemýšlela o podnikání, byla jsem ještě v pracovním poměru u jedné velké telekomunikační společnosti.

Pracovala jsem tam asi rok. Nastoupila jsem na doporučení kamaráda, který se chvástal, že pokud budu dobrá v prodeji, budu mít velké výplaty.

Dokonce až 20 tisíc korun!

A tak jsem tam nastoupila také. Práce byla na směny. Nic těžkého. Jen bylo potřeba umět psát rukama na klávesnici a dobře papouškovat vše co si společnost přála. Žádné vlastní iniciativy se nepodporovaly.

Režim jako ve škole

Každý den jsem do práce vstávala v sedm hodin, abych v osm patnáct stihla autobus jedoucí cca 40 minut do města, kde jsem dalších 20 minut jela šalinou na pracoviště. Tak tak jsem stíhala tu desátou. V práci jsem byla do 18:30. Pak jsem sprintovala na autobus, který jsem většinou chytila na poslední chvíli. Domů jsem přijela někdy kolem 19:30. A to jsem rovnou šla do hospody, která stála u autobusu a místní „dečka“ tam už posedávali. Taky přijeli tou dobou z práce.

V hospodě jsem měla spicha s kamarádkou nebo boyfriendem. Dali jsme pár piv, krabičku cigaret a pokojně se rozešli s čistou hlavou domů.

To jsem ještě nepodnikala

Život byl tehdy lehčí (housmuťátka žlutější) a zdá se, že mi nic extra nechybělo. Měla jsem kde spát, peníze na účtě jsem měla dobře spočítané a každý měsíc jsem vycházela tak, že jsem si odložila pár set na další měsíc. Taky jsem neměla dluhy. Značka ideál, dá se říct.

Háček byl v tom, že jsem vlastně nic neměla. Moje práce mě vůbec nebavila. Každý den jsem domů odcházela s vyvolanou dírou v hlavě. Můj svět se smrsknul na práci, a pak pivo po práci a řešení pracovních záležitostí toho dne.

U piva jsme s bandou spolupracovníků halekali jeden přes druhého, kdo měl horšího zákazníka na lince, jak vyřešit tiket, kdo z podpory na reklamacích byl zase na ránu atd…

Ani jsem si nevšimla, že početnou základnu našeho týmu vysedávačů zastupují mladí lidé okolo 30. let. Já byla v té době na dobré cestě se stát podobným kandidátem. Táhlo mi na 25 let.

Jednou jsme takhle seděli opět u pivka. Tentokrát o pár kilometru jinde, u koní a já se přistihla, že všechny ty řeci jdou tak nějak kolem mě. Bylo to neustále o tom samém. Klepy, pomluvy, debaty o lidech v práci. O politice. Jen málokdy jsme zabrousili na osobní témata.

Pravdou bylo, že jsem žádný osobní život neměla. Sice jsem si to myslela, ale neměla. Veškerý můj volný čas byl podřízen pracovnímu procesu. Musela jsem chodit včas spát, abych vstala další den. Když se to nepovedlo a přišla jsem si práce pozdě, okamžitě jsem dostala jsem napomenuti.

V práci jsem trávila tolik času, že jsem pomalu neuměla rozeznat, kdy práce končí a kdy začíná. Lidé, s kterými jsem se vídala, byli ti samí, kteří kolem mne seděli v práci. Můj život se nakonec nedokázal točit okolo ničeho jiného, než okolo práce.

S lidmi, kteří se mnou nepracovali, jsem si neměla co říct. Byla to taková patová situace.

Jak (ne)vyhořet

Postupem času jsem tu práci začala nenávidět. Peníze, které mi chodily na účet, nebyly nic moc. I když jsem v práci trávila čím dál více svého času. Čekala jsem nevím na co. Na vyhoření?

A to by se taky brzy stalo. Průměrná doba, kdy je operátor schopný dělat svou práci dobře, je prý okolo jednoho roku. Sice nevím, kdo s tím přišel, ale u nás na pracovišti se to bralo jako svaté slovo. Všichni služebně starší jednoho roku byli skoro jako svatí!

Nejprve jsem si nedokázala představit, že budu bez práce. Jak bych to jako dělala? Jak bych platila splátky? Jak bych sháněla zakázky a v čem bych vlastně podnikala? Nic mě nenapadlo. To byl ale ten nejmenší problém. Zpětné to vidím jasně.

Měla jsem strach převzít zodpovědnost za vlastní život a postavit se na vlastní nohy.

Být zaměstnancem je nejen pohodlné, ale zároveň velmi jednoduché. Dostanete naplánovaný život skoro na hodinu, peníze v přesně stanovený den. Děláte jen tolik kolik MUSÍTE, ne tolik kolik UMÍTE.

Zaměstnání je takový pupečník. Skoro jako byste se nikdy neosamostatnili z rodičovské péče. Je to dost podobné. Máte strach odejít a začít v tom velkém světě starat se sám o sebe. Vydělat peníze výměnou za své schopnosti, ne za svůj čas.

Já měla velký strach.

Naštěstí jsem do toho šla v době, kdy jsem neměla děti. Teď je mám a také strach, ale ne takový, aby mě to donutilo jít se nechat zaměstnat. Pro mě by to znamenalo totiž jediné. Ztratila bych možnost volby, svobodu a možnost rozhodnout o svém osudu. Stala bych se zase závislou na cizím člověku a jeho rozmarech. Zaměstnavatel by mi platil přesně tolik, kolik musí, abych neodešla a já bych dělala přesně tolik, kolik musím v rámci smlouvy.

Co mi podnikání dalo?

Je to klišé, ale svobodu. A samostatné uvažování. Nespoléhám se na jiné lidi tak, jak sama na sebe. Nevěřím v nějaké jistoty a už vůbec ne cizí pomoc nebo pomoc od státu. Nevěřím v podporu v nezaměstnanosti. Podnikání mě učí, že každá věc má hodnotu. Každá služba má svoji cenu. A čas tu největší.

Co mi podnikání vzalo?

Dobrý spanek. Ale to je relevantní. Nedobře spím od doby, co mám děti. Respektive spím málo.

Další věc, co mi podnikání vzalo, je aktivní nic nedělání. Neumím vypnout. Neustále něco vymýšlím a plánuji. Mozek se mi nezastaví ani při hře s dětmi. Což je pro mě problém. Neumím být TEĎ a TADY. Často mi myšlenky lítají jinde…

Ale to je prostě riziko podnikání…:-)