Dnes to bude takové trochu zdlouhavé. Trochu hloubavé, trochu nudné, trochu trapné a hlavně ne pozitivní. Vlastně ani negativní. Co já vím. V hlavě mám pár posledních týdnů takového brouka, který mě hlodá a hlodá a hlodá a říká mi:“Tak to prostě napiš. Vždycky, když jsi měla krizi, jsi si sedla k sešitu a psala a psala a psala…“ 

Takto teda napíšu.

Krize profesní identity?

Jako tradičně, tak i tentokrát na mne dolehla krize jakési vlastní profesní identity. Přichází to jednou za čas a tento stav provází buď totální nasazení, nebo totální únava. V tomto konkrétním čase mě provází stav totálního nasazená a totální únavy, kdy nejsem schopna ani po hodině civění do Canvy něco rozumného „zgrafičnit“ a nenavrhnu si ani totálně jednoduchý banner na homepage. Taktéž jsem si sedla a rovnou smazala celý ceník mé práce z homepage, protože mám pocit, že to co nabízím, už dělat jednoduše nechci a ani vlastně nemůžu…

Takže to jest krize mé profesní identity. Nevím co chci, co jsem, proč jsem ale jedno vím jistě. Dělat to dál nemůžu. Nejde o to, že by mne to nebavilo. SEO je jedna z věcí s kterou jsem začínala, ale problém je, že postupem času jsem vdy přešla k jinému – blízkému oboru a začala se vzdělávat v něm.

Připadám si tedy spíš jako takovej ten brouk Pytlík. Práce všeho druhu. Umím kde co a spoustu toho dokonce i pořádně, ale naplno se nevěnuji ničemu a to, co mě baví mne vlastně neživí.

Kdo to tak máte?

A s tím souvisí můj druhý velký AHA moment, který jsem pocítila jednoho dne v autě na sedadle spolujezdce (jop, přišla jsem definitivně o řidičák vinou kolapsových stavů, které bych sama připočetla k vyhoření) někde poblíž Brna.

Když vidím medvěda, uteču

Můj největší AHA moment poslední doby je právě tohle. Když přijde jakákoliv bouře ve vlastním projektu, nebojuji a místo toho beru nohy na ramena. Ale jak pánové a dámy. S elegancí si to ještě sama sobě a nejlépe svému okolí odůvodním, abych nebyla sama před sebou za vola a pak s klidem smetu problém ze stolu.

Sám o sobě je třeba příklad prvního Eshopu Equiworld.cz, který jsem zakládala já a můj přítel. Byla jsem na něj patřičně hrdá, protože jsme uměli něco, co jiní v oboru neuměli a měli jsme poměrně dobré vyhlídky. Avšak jednoho dne jsme si řekli, proč bychom si nepořídili prodejnu, že? Ostatní ji mají, my ji chceme taky. Musíme vydělávat jako ti ostatní. To nebude takový problém.

A samosebou jsem si na to pujčila peníze. No nebudu vám říkat co za blbosti jsme u takového kravského nápadu vyvedli (od nákupu totálních ležáků po pronájem totálně špatných prostor), spíš vám povím, jak to dopadlo.

Dopadlo to tak, že jsme si s mužem uvědomili náš omyl. Ale místo toho, abych zavelela k boji a vytasila meče, dýky, pancéřovku, prostě cokoliv, co by nás postavilo na nohy a pomohlo s bojem proti úpadku, tak jsem PROČ proboha šla a našla nějaké zakázky jako freelancer.

Jasně, trochu nás to uklidnilo, ale zároveň uhoupalo a v poklidu jsme mohli směřovat energii a čas jinam (protože takové freelencení prostě je o prodeji času) a nevěnovali jsme se záchraně našeho vlastího podnikání.

A tento vzorec vidím dnes už po druhé, po třetí, po čtvrté. Vždycky, když začne jít do tuhého u vlastního projektu, který je pouze a jen náš, obracím svůj fokus jinam, tříštím pozornost a nechávám prostě projekt umřít, upadnout, vyšumět.

Proč to proboha dělám?

Protože se chci zbavit odpovědnosti.

Nejen odpovědnosti za projekt, To je asi to poslední. Ale odpovědnosti za vlastní přežití, za vlastní život. Vždycky si to radši zjednoduším a uhnu z cesty, než abych problémy vyřešila, chvilku přestála bouři s naplými plachtami a pak udala nový, lepší směr.

Přesně tohle je pro mne velké AHA.

Protože jsem si uvědomila, že i když jsem hodila projekt přes palubu, nebylo to kvůli lepšímu projektu, kvůli lepší zakázce, prestižnější zakázce, nebo lepším penězům. Bylo to proto, že jsem se chtěla zbavit odpovědnosti a radši mít svoje jistý.

Přesně jako zaměstnanec.

Pardon zaměstnanci. Ale u vás to tak je.

A my volnonožci jsme stejně takový převlečení zaměstnanci. Ale máme to mnohem, mnohem mnohem těžší. Proto jsem se rozhodla, že už z boje neuteču. Nejen já, ale i můj muž. Že projekt, který jsme úplnou náhodou založili, a který mi dáv konečně velký smysl, musíme prostě dotáhnout. Že musíme ty porodní bolesti překonat. Tak třeba budeme jíst jen suchý kůrky, ale vybudujeme něco, co je naše a budeme na sebe konečně hrdí. A já na sebe budu konečně hrdá. 

Teď nejsem a to mě hrozně trápí.

Ukončila jsem tedy nabídku svých služeb, mažu je z webového prostoru, kde zabýrají až tak dost místa a dál se budu věnovat pouze a jen rozvoji vlastního projektu.

Plus affiliate a samosebou občas přispěji svojí do blogosféry.

Číst to nemusíte, ale můžete. 

Vím, že píšu jako negramota, ale nebudu se tvářit, že umím pravopis, když neumím.

Snad nikoho svým stylem a chybičkami neurazím, a když ano. Budižte uraženi:-)

Freelancerům a všemu tomu marketingovému maglajzu okolo zdar, NAZDAR!