Vyberte stránku

Těsně před koncem roku 2018 jsem zaznamenala několik článků od ostatních freelancerů a blogerů (já tedy rozhodně se svojí frekvencí příspěvků nejsem žádný bloger), kteří vydali na svém blogu svoji každoroční bilanci. A tak jsem si řekla, že bych také mohla svoji první oficiální bilanci napsat.

Pak mě ale napadlo, pro koho to vlastně píšu? Co všechno mám v bilanci „prásknout“? Ztrapnit se svými neúspěchy? Pché. Mám to za potřebí? Jako velmi to ve mne hlodalo.

Ale jak to tak bývá a už jsem to psala i v minulém příspěvku, já prostě když mě něco trápí už od mého dětského věku, jdu a píšu. Psala jsem celé seriály, knihy, které nikdy nikdo neviděl a ani by vidět nemohl, protože jsou plné gramatických chyb. a na editaci by opravdu byl jeden rok krátký. Nehledě na to, že ty rukopisy už neexistují.

Vrátím se ale k mé hlavní myšlence. Tedy proč psát bilanci. Nakonec jsem přišla na to, že jsem se nemohla donutit cokoliv napsat, když mojí hlavní myšlenkou bylo, že prostě MUSÍM napsat bilanci, protože ostatní ji píšou také.

Přesto jsem po celé Vánoce a svátky pociťovala jistý tlak, který mě nakonec donutil sednou za klávesnici a začít psát svoji bilanci.

Ten tlak byl zevnitř. Z nitra. Potřebuji prostě vidět, černé na bílém vše, co se skutečně povedlo, co jsem dotáhla, kde jsem uhnula z cesty a kde jsem odbočila. Kde jsem šlípla vedle a podle toho zařádit další plány.

Tak to cítím já. Takže jdu na to. Úkolem mé bilance není, abych někoho inspirovala k podobným výsledkům. K tomu jsou tu myslím mnohem lepší inspirátoři. Nicméně právě ted potřebuji inspirovat sama sebe a k tomu je BILANCE jako stvořená.

Nový rok – nový život

Když se podívám na úplný začátek roku 2018, vidím tam třetí nejvýznamější událost mého života a tou je narození Emi. Ema se narodila přesně v den 40 týdne v nočních hodinách v Klatovské porodnici. Porod byl úžasný, rychlý a velmi intenzivní. Celou noc jsem s ní strávila v jedné posteli a druhý den jsme odjeli všichni společně domů.

Zdá se, že nic krásnějšího ženu nemůže potkat. Já to vidím poněkud střízlivěji. Myslím, že život není o narození dětí, ale o tom, jak pak ten život s dětmi člověk dokíže prožívat a zda jim je schopný skutečně dát vše, ze svých zkušenností a schopností a tak dítě vybavit do života.

Schválně nepíšu, že dokáže dítě zajistit a dokáže se o ně postarat. Já to takhle nemám nastavené. Já se o své děti prostě postarám a basta. Nemohu přemýšlet nad tím, jestli se dokážu postarat.

Naopak začátek roku, šestinedělí a vše spojené s ním, pro mě bylo hektické. Velmi intenzivní a rozhodně jsem neodpočívala. Vše se točilo okolo dětí, Emičky a toho, že jsme neměli dostatek spánku ani já ani Lukáš. I když jsem byla na začátku roku ještě celkem schopná udržet se v pracovním tempu, konec roku a šestinedělí a následné 3 měsíce znamenaly konec nějaké pravidelné hluboké práce.

Zpětně vidím nástup muže do práce, aby nám zajistil nějaký příjem. Dále jsem pracovala s jedním z klientů, s kterým spolupracuji dlouhodobě na rozvoji e-shopu a přibrala si další podůkoly za menší hodinové ohodnocení. A to hlavně proto, abych udržela společně s mužem rodinu nad vodou a zvládala platit půjčky, které mám.

Optimalizace 

Porod a následné finanční problémy pramenící z toho, že jediný člen v domácnosti, který vydělával peníze najednou nebyl schopen ani dojít na záchod a v klidu se najíst, si vybraly svoji daň.

Zpětně vidím jako chybu, že jsem s tímhle nepočítala trochu víc již v samotném těhotenství a spoléhala se na to, že to se dvěma zvládneme stejně dobře jako s jedním. Muž samosebou peníze vydělával, ale příležitostně sám a hlavně byl vždy druhou rukou v mé freelancerské praxi. Zajišťoval mi technické věci, překlady nebo další věci a hlavně byl doma s dcerou a věnoval se jí.

Praxe se dvěmi dětmi byla trochu přes čáru. Já nebla schopná pomalu nic udělat, musela jsem skončit na rozdělaných projektech, protože jsem nestíhala dělat vůbec nic navíc. Skoro jsem nespala, nejedla…

Někdy v březnu jsem na sebe podala návrh na oddlužení. A to z toho důvodu, že jsem nezvládala platit svoje závazky a zároveň udržet děti v nějakém standardu. Přestěhovali jsme se do Klokánku v Janovicích. Ne do ubytovny – Klokánek pronajímal byty ve svém komplexu za hezké peníze, nicméně objekt patřil Klokánku a děti tam, byly děti bez domova. To je ale jiná kapitola.

Návrh na oddlužení se dá říct, mě hodně ulevil, protože jsem přestala stresovat při každém hovoru s bankou. Moje pokusy řešit to sloučením půjček nebo protáhnutím půjček na delší dobu bohužel nebyly úspěšné, a proto bylo oddlužen jediné možné řešení.

Oddlužení mi bylo povoleno. Dosáhla jsem všeho, co bylo třeba a prošla si celým kolečkem Insolvence. A ano, stydím se za to, protože já nikdy nebyla tím, co dluží. Naopak jsem to nesnášela. Problémy s dluhy přičítám vlastní neschopnosti spočítat správně finance, udržet casflow a připravit si finanční polštář, který by nás ochránil v době výpadku.

Momentálně jsem tedy oficiálně v úpadku a každý měsíc odevzdávám svoje peníze napřed správci a zbytek si nechávám. Přesto jako Ičař dál podnikám a nevzdávám to. Věřím, že když budu vydělávat víc, povede se mi zaplatit větší část dluhu než vydal soud a brzo se nálepky Neplatič zbavím.

Beru to jako velkou lekci.

V této době se mi také zhoršila lupénka a musela jsem si kompletně oholit vlasy. Byl to trochu šok, ale dalo se to zvládnout.

Také mě potkaly podivné kolapsové stavy, které jsemsi vyvolala nejspíš pádem na dlažbu při vytírání podlahy. Nevím, jak  moc souvisely právě s tou podlahou, ale dá se říct, že já se v té době cítila na pokraji vyčerpání a nejspíš to byl dozvuk

Již nejsem řidič

Dalším velkým mylníkem byl pro mne stav, kdy jsem přišla o řidičský průkaz právě vinou kolapsových stavů. Již delší dobu jsem měla problémy s řízením z šera nebo s řízením an rovných úsecích. Zvlášt jsem nezvládala dálnice. Pokaždé se mi po vjetí na dálnici dostavil pocit jako na omdlení a po několika okažicích se dostavil kolaps. Zvlášt na dálnici to byla chuťovka. Poprvé se mi to stalo před léty a naposledy se tento stav začal objevovat opět častěji a častěji. Přestala jsem řídit ráda  nakonc i sama od sebe. Necítila jsem se bezpečně.

Přestala jsem nosit Emu v šátku a vůbec ji nosit, protože jsem se cítila dost bídně.

Nový plán, nový pán

Také jsme přišli o našeho psa. V Klokánku už bylo pomalu neúnosné jej s Emičkou venčit a Lukáš docházel do již do práce. Byla jsem na holky, psa a práci, kterou jsme nevzdávala, sama. Proto jsme se dohodli, že Marlymu najdeme nový domov.

Já to celkem obrečela, protože jsme jej měli od štěněte. Ale nakonec skutečně věřím, že mu je u jiných lidí lépe.

Ke konci roku se to opět trochu uklidnilo a náš svět se stabilizoval. Zpětně vidím několik dalších milníků, které formují dál náš život zajímavým směrem.

Karavan

Už delší dobu toužím po cestování. Můj sen je poznat krajiny jako někdo, kdo tam chvíli žije. Poznat města, svět a ukázat jej dětem. Chci pro děti to nejlepší a dát