Vyberte stránku

Dnešní článek pojmu z trochu jiného úhlu než jste ode mne v poslední době zvyklí. Dnes vám nebudu předávat know-how. Popravdě, jediné co byste si měli z článku odnést, je pocit, že si pokládáte ve svém málo otázek. Otázka, proč tento článek píšu vás může dovést k vlastním Proč. A to je moje jediná ambice. 

Nikomu své názory nevnucuji a budu ráda, když si na problematiku samotnou uděláte vlastní, nestranný názor. Začnete o ní přemýšlet a postupně možná dojdete na vaši vlastní cestu životem v kterém podnikání také může hrát stejnou roli, jak v životě naší rodiny.

 

Podnikání z pláže

Před několika lety jsem začala hledat svoji vlastní cestu životem a potřebovala jsem se někde, jako člověk, názorově ukotvit. Potřebovala jsem slyšet, číst, vidět úspěchy ostatních lidí, abych se na svoji cestu dala i já. Měla jsem pocit, že příběhy ostatních mě inspirují ke změně a k nějakého druhu poznání. Ono to ve výsledku dost pomohlo, ale nebylo to to hlavní, co mi skutečně pomohlo najít odpověď na to, kdo jsem a kam směřuji.

A tak jsem narazila na Podnikání z pláže a skupinu, kde se navzájem ženy absolvující kurz Podnikání z pláže radily o dalším postupu.

Samozřejmě mě hned zaujala myšlenka podnikat z pláže, jako Stáňa a jak já mám ve zvyku, vrtala jsem se v jejím modelu podnikání. Zjistila jsem například to, že, má velký týma milující muže, který ji podporuje a pracuje s ní. Také to, že její startovní čára vedla přes pan Kirše. Ale nejsem odsuzující a narovinu říkám, že to, co zvládla Stáňa, zvládne každý, kdo bude mít podobné podmínky, bude mít kontakty a nebo si je postupně vytvoří. Nemohu ani říct, že by jí to nefungovalo. Dozajista asi funguje. 

Také jsem zjistila, že pokud člověk, který začíná nemá dostatečné znalosti v oblasti marketingu a co víc, hlavně tu oporu v druhém milujícím člověku, jeho cesta bude velmi velmi trnitá a nakonec nejspíš z cesty uhne a vzdá se našemu systému a zase naskočí zpět do koloběhu života. Skončí mateřská, žena stále nezajistila velký příjem z podnikání, musí do práce aby uživila rodinu. Takhle to bývá. Takhle to dopadne, pokud se pokusíte jít hlavou proti zdi a pokusíte se v běžném životě začít podnikat z pláže. 

Mě samotnou Podnikání z pláže tehdy uchvátilo, jako další ženy a už jsem se viděla u moře. Svoji myšlenku jsem sdílela i s Lukášem a společně jsme nevím jak, přišli na to, že tam nám bude dobře. Podlehla jsem myšlence, že pokud budu dostatečně dost pracovat, nakonec budu moci na té pláži také být. Budu se koupat ve vlnách a plavat s delfíny.

To, co mne tehdy vytrhlo ze sna byla realita Bali, na které jsme chtěli odletět. Pustila jsem si dlouhé video o tom, jak to tam chodí, jak vypadají ulice, jak žijí lidí a domorodci. A zanechalo to ve mne skutečnou pachť. Ani mě ani Lukášovi se nelíbilo, co jsme viděli. Neuměli jsme popsat proč, ale nebyl to náš šálek čaje. Následovali jsme intuici a neodletěli jsme.

Bublina, která mi není vlastní, protože je někoho jiného

V té době jsem netušila, co vím teď. Bylo to před lety. Dnes bych si přála svému minlému já něco říct a přivést jej tak na naši cestu mnohem dříve. Ale tuším, že bych svá slova stejně nedokázala vnímat a pochopit. Dnes už totiž vím, že podnikání z pláže je pouze utopie. Je to sen, ale sen někoho jiného. Je to krásně vybudovaná značka podnikání někoho jiného, která má za úkol nastartovat vaše touhy někam patřit (jedna z nejvýše postavených touh člověka v Maslowově pyramidě), něco dokázat a změnit svůj život k lepšímu. Bohužel pro mnoho účastníků kurzu je tento model podnikání a samotný systém, který Stáňa učí, natolik vzdálený od reality, že jej nejsou schopni ani z části napodobit. Poznala jsem ženu, Zuzku Šmidrkalovou, která je na tom s kontextem života mnohem blíže mě a Lukášovi než Stáně a v době, kdy jsem ji poznala bylo její podnikání polomrtvé. Postupem času se Zuzka rozhodla „krám“ zavřít a vzdát to. Už dokonce ohlásila konec. Společně jsme na tom začali pracovat a já s ní vytvořila novou strategii. Ale co víc, hlavně jsem ji nakopla do další práce. Pomohla jsem jí pochopit pár základních věcí v podnikání. 

Osobně si ale myslím, že to nestačí a Zuzka potřebuje pro sebe a svoji rodinu mnohem mnohem více, než pár marketingových dobře mířených rad. Tohle ale já za ni nevybojuji.

Neříkám, že to, co Stáňa učí, je špatné. Není. Je to výborné a dokáže to pomoci spoustě lidem. Bohužel realita všedních dní ty další z řad klasických modelů rodin bez podobného zázemí, dostane velmi brzo opět na zem. I oni postupně zjišťují, stejně jako já a Zuzka, že na Bali se nejspíš nedostanou, protože jejich podnikání nefunguje tak, jak si představovali. Že deti rostou velmi rychle a oni tráví hodiny a hodiny tvrdou prací, ale nevidí výsledky.

A protože nemají podporu v rodině a skvělé partnery a parťáky do života, jako mám já Lukáše nebo Stáňa svého muže, či například David Kirš svojí ženu a naopak, tak nedokážou ani přijít sami na to, kde se stala chyba. Podnikání z pláže jim během několika let uvadá, umírá a je pošlapáno nutností přežívat podle pravidel, které nám nastavila společnost. Přežíváme podle pravidel, které jsme si my sami nezvolily (jelikož většina mladých nevolí) a které jsme dostali do vínků od našich rodičů – pravděpodobně také zaměstnanců.

A zde se dostávám k teorii o bublinách. S Lukášem se posledních několik měsíců bavíme o tom, že si chceme udržet naši životní bublinu tak, jak je. Vlastně nám je dobře tak jak jsme. S tím co děláme. Nepotřebujeme víc, dál, výš.

Nechceme podnikat z pláže. Už nechceme ani na Bali. Zjistili jsme, při mnohých rozhovorech na toto téma, že nám vlastně nic nechybí teď jak jsme, v našem domově. Nechybí nám písek, pláž a opálení lidé. Ano, chceme vidět moře, poznat svět, ale jinak. Nechceme opustit náš domov, naši zemi, kde jsme vyrostli. Chceme si zde vybudovat náš vlastní život, bez toho, abychom byli vláčeni strachem, povinostmi, nutností vydělávat víc a víc peněz. Nechceme být ani nejlepší rodiče pod sluncem, mít neustále všechno tak jako ostatní. Nechceme věci. My je nepotřebujeme.

Co potřebujeme a to životně nutně, je společná blízkost. Vědomí, že jsme spolu, že se můžeme navzájem přitulit, pohladit, že se milujeme a držíme spolu. Že jdeme všichni jedním směrem a táhneme za jeden provaz.

Peníze nejsou vše.

Nepotřebujeme krásné nové auto. Vlastně je nepotřebujeme vůbec. Všude se přepravíme hromadnou dopravou a pokud je to moc daleko, hold musíme udělat plán a vytvořit na to podmínky. Naše děti doteď nevlastní ani PC, ani tablet a dokonce nemají ani kolo. Nemáme ani nejdražší model kočárku. Z pohledu lidí nemáme nic. A přesto nám to je jedno, protože máme mnohem mnohem více. Máme sami sebe.

Co když selžu?

V naší bublině jsme už poměrně dlouho. Chci mluvit o strachu. 

Strach stravuje rodiny a generace rodin takovým způsobem, že nedokáží ani reálně uvažovat. A stravuje nejpíš i vás. Už jste si položili otázku, co se stane, když odejde můj muž, nebo já sama, ze zaměstnání? Co se skutečně stane?

Jak moc to pro vás, vaši rodinu a vaše děti bude devastující? Co se skutečně stane?

Možná budu znít nabubřele, ale nestane se vůbec nic.

Nikdo z vás nepřijde o život. Nepřijdete pravděpodobně ani o příjem, protože jako nejchytřejší predátor na zemi jsme nastaveni k tomu, že si dokážeme zajistit k přežtí vše, co potřebujeme. Nezůstanete nejspíš ani dlouho bez příjmu. Nebudete muset s velkou pravděpodobností ani začít pracovat pro někoho jiného. Prostě nezemřete. Nezemřete hlady, ani vás nikdo nevyhodí na ulici a svět se bude točit stále dokola. 

Co se ale určitě stane?

Přehodí se vám v hlavě výhybka. Chorobný strach, který zažijete před tímto krokem, vás donutí zapojit mozek takovým způsobem, o kterém jste doteď nevěděli. Začnete vnímat souvislosti, které jste doteď nevnímali. Například náš pověstný hromadící reflex.

Najednou si uvědomíte, že vlastníte neuvěřitelné množství věcí, které vlastnit nemusíte.

Zjistíte, že platíte věci, které platit nemusíte.

Že PRACUJETE a vyděláváte na věci, které k životu nepotřebujete. A že jediné, co skutečně tvrdíte, že potřebujete k životu, vlastně nemáte.

Tou věcí, kterou nemáte, je rodina.

 

Chci to jinak

Tohle jsme si uvědomili i my s Lukášem. První podnikání bylo hlavně můj počin. Snažila jsem se vydělat dost pěnez, abychom mohli žít společně. Ale nedařilo se mi to. Nebavilo mě to a za chvíli jsem se cítila tak nějak, k ničemu. Podnikání jsem nenáviděla. Nedokázala jsem sama sobě odpustit, že musím sedět 8 i více hodin za stolem na počítači a Lukáš si hraje s naší dcerou někde v parku. Měla jsem pocit, že mohu mít přeci oboje. Hodně peněz i hru s dcerou. Mohu být matka na plný úvazek a podnikatelka.

Posléze jsem zjistila, že to nejde. Stravoval mne pekelný zápal v těle. Moje pozornost nebyla dobrá, nedokázala jsem se nic naučit a myslela jsem jen na to, že tohle jsem vlastně nechtěla. Že jsem si nechtěla vyměnit role. Že teď místo něj vydělávám peníze a on je s mojí dcerou na mateřské.

A tak jsme podnikání položili, prodali jej a v rámci šetření nákladů jsme se odstěhovali někam, kde je levněji. Lukáš šel do práce a já zůstala s dětmi sama doma. Takhle jsem to chtěla, takhle jsem to cítila. Ale opět jsem zjistila, že tohle není to, co jsem čekala. Bylo to zase špatně. 

Tentokrát jsem měla pocit, že jsem snad blázen, že mi nic nevyhovuje.

Byl to ale jen pocit, protože ve skutečnosti jsem věděla, jak to chci. Jen jsem se bála. Moc jsem se bála.

Lukáš byl celé dny pryč, polovinu věcí vůbec nestíhal reflektovat, já se mu začala odcizovat, protože jsem mu nevím proč vyčítala, že není s námi. Že pracuje. Ale takhle jsem to přeci chtěla!

Každý svého života strůjce

Osobně jsem tuhle poučku nikdy plně nechápala. Až teď se dá říct, že jí po 30 letech hledání začínám trochu rozumět. Povedlo se nám to, co jsme dlouho hledali. Nastavili si sami v sobě kompas. A zároveň jsme aktivovali reflex, s ničím se nespokoj, pokud to není v tvém souladu. Neexistuje žádné: „Co je ti? Nic!“

Povedlo se  nám najít náš vlastní směr. A světe div se, není to směr písečné pláže na Bali, není to ani karavan, kam jsme chtěli utéct nejspíš sami před sebou. Tím cílem je cesta.

Je to náš vědomí život ve společné domácnosti, kde každý z nás přispívá k jeho chodu, učí se od starších, dává ze sebe co nejvíce umí a zároveň dostává od každého to, co si přeje. Komunikujeme spolu, pracujeme na projektech společně. Už nejsem Já, nebo On, už začínáme být MY.

A to „MY “ se nestalo v době, kdy jsme spolu začali chodit. To se nestalo ani při narození dcery, kdy se tvrdí, že vzniká rodina. Ne, podle mého rodina vzniká ve chvíli, kdy jdou všichni stejným směrem.

Jako rodina.

Když má rodina cíl jde všechno mnohem snadněji. Rodina jsme ve chvíli, kdy spolu nesoutěžíme, nesoupeříme kdo kolikát hlídal, kdo kolik hodin spalm, kdo je víc či méně unavený. Jsme rodina, když jsme prostě spolu a společně pracujeme jen tolik, kolik musíme, abychom měli co jíst a kde spát. A zbytek je prostě na nás.

Svoji zemi si půjčujeme od našich dětí

Jaká je naše cesta? Povím vám to.

Je to cesta, kterou nechápe většina lidí, ale já ani nechci, aby nás někdo chápal. Nepotřebuji svolení žít. Nepotřebuji uznání okolí, že takto to děláme správně a že jsme skvělá rodina. Nežádám ani vás o hodnocení, zda jsme dost BIO, zda jsme dost EKO, zda jsme to a tohle. Zda jsme dost dobří rodiče.

Naše cesta je jen naše. Není vaše a dozajista i vy si postupně musíte vybudovat svoji.

I vy musíte zjistit, zda váš život jsou i VAŠE hodnoty, ne hodnoty někoho jiného. Že se nepodřizujete někomu dalšímu, že nejdete v jeho stopách. Že se nenecháte vláčet životem ale tvoříte jej sami.

Pouze tehdy se dokážete sjednotit jako rodina a jako rodina začít budovat váš vlastní příjem, bez zaměstnavatele. Dokážete vydělat dost pro pokrytí základních potřeb. Budete umět čelit strachu z propuštění, strachu ze selhání, naučíte se stát pevně na svých nohou.

Naučíte se stát při sobě, být v souladu se svým partnerem. Každý dokážete přijmout svoji roli bez toho, abyste měli pocit křivdy.

 

Křivda

A pocity křivdy v sobě máme pevně zakořeněné už od dob, kdy jsme byli mladí. Pocity křivdy si neseme s sebou po celou dobu až do dospělosti a mohu potvrdit, že největší problémy se sebepodstatou začneme my, ženy, zažívat už v době mateřství.

Protože tam dost často vypluje na povrch vše, co sami v sobě držíme. Začneme vnímat, že NĚCO není v pořádku. Začneme své pocity hasit hladem po dokonalosti nebo po seberozvoji. Začneme se dusit neustálým bičováním, že nejsme dost dobré. Nemáme dost dobře uklizeno, nemáme dost dobře nakojené dítě, dokonce nepřebalujeme nejspíš dost dobře, nevaříme dost dobře a nejsme ani dost dobrými manželkami, pokud neděláme všechny body předchozí dost dobře.

Nakonec se ukájíme zábavou a posměšky nad ostatními, kteří to dělají ještě hůř, než my, abychom svůj hrozný vtáravý pocit samoty a zmatku zaplašili. Ach ano, znám to důvěrně dobře.

Ale být dost dobrý není cesta. Cesta z pochybností je skrze nás. Skrze vlastní uvědomnění si. Skrze mnoho a mnoho hodin rozhovorů s tím, kdo vás miluje a skrze přijmutí, že tohle NENÍ VÁŠ život. Že vy jste vy a nemusíte se nikomu zodpovídat. Jedině sami sobě…

Hezký den vám přeji

Hella

Přidej se k mé podnikatelské skupině na Facebooku. Odkaz na ni najdeš výše v prokliku skrze ikonu FB. Nebo ZDE.

Kdo jsem?

Jmenuji se Helena Lachowiczová. Jsem marketingová specialistka na volné noze, založila jsem rodinnou značku www.sibabi.cz.

Díky několika letům praxe v podnikání jsem zjistila, že marekting není všechno a prodat není základ. Základ je dobře nastavený model podnikání, přemýšlení v souvislostech a spousta let praxe. Díky tomu, jakými vzestupy a pády jsem si prošla, dokážu nyní fundovaně a bez příkras poradit obyčejným lidem a ušetřit jim nemalé problémy, a to hlavně při rozjezdu.

Okrajově provozuji affiliate webové magazíny společně s mužem a projekt kavanan.cz.